Nový

Druhý triumvirát

Druhý triumvirát


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Druhý triumvirát byl politickým sdružením výhod mezi třemi nejmocnějšími postavami Říma: Markem Antoniem, Lepidem a Octavianem v 1. století př. N. L. Po atentátu na Julia Caesara se tři zařekli pomsty na jeho zabijácích a pokusili se stabilizovat římskou republiku v to, co by se ukázalo jako její smrtelná smršť. Ega těchto tří mužů se však brzy střetnou, nakonec se setkají v bitvě a v důsledku toho povstane jediný císař.

Smrt Julia Caesara

Julius Caesar byl mrtvý. Na Ides v březnu 44 př. N. L. Potkal doživotního diktátora jeho osud. Caesar postupně začal vzbuzovat strach u mnoha lidí uvnitř i vně římského senátu. I někteří Caesarovi přátelé se brzy stali jeho zapřisáhlými nepřáteli. Věřili, že už nemají hlas, protože Řím se rychle dostal pod kontrolu budoucího tyrana. Po jeho smrti byla republika uvržena do chaosu a z jejího popela povstali tři muži, kteří vytvořili jedinečný svazek - druhý triumvirát - s jediným úmyslem zachránit vládu.

Spiknutí s cílem zavraždit Julia Caesara bylo dobře vymyšleným schématem. Atentátníci věřili, že jeho smrt vzkřísí starého římského ducha a víra v Republiku bude obnovena. Bohužel, zatímco spiknutí bylo dobře naplánováno, strategie odchodu nebyla. Jeden z hlavních spiklenců, Marcus Junius Brutus (on je nechvalně známý „Et tu, Brute!“ Hry Williama Shakespeara), spěchal z Divadla Pompey, kde se Senát setkal s Jupiterovým chrámem na Kapitolském vrchu, aby promluvil s rozzlobeným dav občanů. Místo vřelého přijetí se obyvatelé Říma stali nepřátelskými a navzdory prosbám Senátu o kompromis a amnestii - myšlenku podporovanou Markem Antoniem - byli spiklenci nakonec nuceni uprchnout z města. Dva ze spiklenců, Brutus a Cassius (kteří někteří věří, že spikli spiknutí), uprchli na východ.

Mark Antony a Octavian každý věřili, že byl právoplatným dědicem, který vedl vládu po Caesarově atentátu.

Asociace pohodlí

Nový triumvirát byl přinejlepším nestabilní koalice. Marcus Antonius (Mark Antony), Marcus Aemilius Lepidus a konečně Caesarův prasynovec a adoptivní syn Gaius Julius Caesar Octavianus (Octavian) byli všichni muži prominentní a silné povahy. Ačkoli se Mark Antony a Octavian brzy vzdali svých rozdílů, měli všechny důvody si navzájem nedůvěřovat, protože proti sobě vedli několik vojenských tažení v severní Itálii. Všichni věřili, že byl právoplatným dědicem, který vedl vládu po Caesarově atentátu. Antony dále rozdmýchal nesoulad, když zablokoval Octavianovi přístup k penězům jeho nevlastního otce. Lepidus, třetí a neefektivnější ze všech tří, byl navíc Antoniem jmenován vrchním knězem, ačkoli měl být jmenován Octavianem. Senát viděl Antonyho jako dalšího nebezpečnějšího tyrana a jeho pokračující pokusy převzít kontrolu nad vládou poté, co Caesarův zánik vyvolal hněv Senátu, což způsobilo, že ho prohlásili za veřejného nepřítele. Lepidus byl pro svou hlasovou podporu Antonyho také Senátem prohlášen za veřejného nepřítele.

Kvůli svému chování Antony rozhněval řadu vlivných římských občanů. Marcus Tullius Cicero, římský státník a básník, napsal proti Antonymu řadu kousavých esejů. V rozhovoru se Senátem Cicero řekl o Antonymu:

Máte rádi historii?

Přihlaste se k odběru našeho bezplatného týdenního e -mailového zpravodaje!

Nyní poslouchejte, prosím, senátoři, nemyslím na osobní a domácí skandály způsobené Antonyho nechutnými nevhodnostmi, ale na zlý, bezbožný způsob, jakým podkopal nás všechny, naše bohatství a celou naši zemi. (124)

Kupodivu trojice brzy naváže jedinečnou alianci, a přestože existoval silný nesoulad, tři muži byli jednotní ve své touze pomstít Caesarovu smrt. Navzdory jejich nejlepšímu úsilí (nebo proto) se republika nakonec ponoří do dvou desetiletí občanské války - něčeho, čemu mnozí věří, že Caesar předpověděl.

Navzdory svému mládí měl devatenáctiletý Octavian podporu značné části armády, zejména těch, kteří byli věrní Caesarovi. V roce 43 př. N. L., Když seděl se svou armádou mimo Řím a požadoval, aby mu Senát poskytl politickou autoritu, kterou potřeboval, tedy konzulát. Samozřejmě byl hluboko pod minimálním věkovým požadavkem 33 (věk byl dokonce nedávno snížen z předchozí požadované 43). Vojáci věrní Octavianovi vstoupili do Senátu s mečem v ruce; senát moudře zvrátil dřívější rozhodnutí a udělil mu konzulát spolu se svým bratrancem Quintusem Pediusem jako konsulem. Okamžitě, Lex Pedia byl přijat - dekret, který zvrátil dřívější rozhodnutí, které konspirátorům poskytlo imunitu. Tento nový zákon zřídil zvláštní soud, který neprodleně odsoudil všechny, kdo se podíleli na Caesarově smrti, včetně Sextuse Pompeye, který se na vraždě ani nepodílel.

Triumvirát je vytvořen

V říjnu 43 př. N. L. Se Lepidus a Antony setkali s Octavianem poblíž Bononie a vytvořili triumvirát - ústavní komisi - s mocí podobnou síle konzula. Přestože pravidelné každodenní funkce vlády budou pokračovat jako obvykle, jejich jediným cílem bylo obnovit stabilitu republiky. Tato nová autorita jim umožnila přijímat zákony bez souhlasu římského senátu. Triumvirát byl formálně uznán Senátem v Lex Titia v listopadu 43 př. n. l., čímž trojici udělil nejvyšší autoritu na pět let (do 1. ledna 37 př. n. l.) a přidělil jim důležitý úkol dopadení spiklenců, zejména Bruta a Cassia. Pokud jde o spiklence, tito tři měli malý úmysl udělit milost komukoli a brzy bylo vydáno veřejné nařízení, které odsoudilo 300 senátorů a více než 2 000 římských rytířů nebo ekvity. Popravčí byli rozesláni. Mnoho z těch na seznamu nepřátel se rozhodlo uprchnout z města a opustit veškerý svůj majetek. Prodej zabaveného majetku pak byl použit na financování lovu.

Mstitelé

Ačkoli nebyl přímo zapojen do atentátu na Caesara, jedno ze jmen určených k popravě bylo Cicero. Někteří se domnívají, že se Octavian pokoušel udržet své jméno mimo seznam, ale jeho spisy (jeho Philippics odsuzující Antonyho) mu nezískal žádnou přízeň. Cicero vždy žil podle osobního kodexu - největší dobro bylo žít ve službě státu a postavit se proti každému, kdo ho ohrožoval. Pevně ​​věřil, že Antony je nepřítelem státu a měl být zabit po boku Caesara. Antony nikdy nebyl ten, kdo by měl odpouštějící náladu, a zejména nebyl ten, kdo by přehlížel Ciceronovu otevřenost. Cicero se stal jednou z prvních obětí triumvirátu. Byl chycen při pokusu o útěk ze své vily mimo Neapol. Jeho ruce, které psaly hanlivé eseje, byly symbolicky useknuty, zatímco jeho hlava byla sťata a poslána do Říma, kde byla přibita na řečnickou platformu ve fóru. Kromě Cicera byl dalším významným spiklencem smrti Decimus, který neuspěl ve svém pokusu připojit se k Brutovi v Makedonii. Byl to Decimus, kdo přesvědčil nemocného Caesara, aby se objevil v Pompeiově chrámu, kde bude zavražděn. Poté, co byl zajat v Galii a sťat, byla jeho hlava poslána k Antonymu.

Poté, co bylo mnoho lidí na seznamu nepřátel vyřazeno, obrátilo toto trio svou pozornost na Bruta, Cassia a Sexta Pompeje. V červnu 42 př. N. L. Se Brutus a Cassius setkali na Sardis v západní Anatolii. Když byl Lepidus na Sicílii, Octavianus a Antonius překročili Jaderské moře a setkali se se dvěma spiklenci ve Philippi ve východní Makedonii, aby bojovali. Když byl Octavian nemocný, Antony snadno vyhrál; Cassius se bál zajetí a nechal se sťat, ale Brutus ho nechal tajně pohřbít. Brutus unikl, aby později spáchal sebevraždu. Sextus Pompey, syn legendárního velitele Pompeje, byl původně postaven mimo zákon Lex Pedia. Utekl na Sicílii a nakonec uzavřel smlouvu s triumvirátem. Později Octavian pakt přehodnotil, protože věřil, že ho Pompeius zradil, a nechal mladého velitele zajmout a popravit.

Ačkoli většina účtů o bitvě u Filipp má Octaviana nemocného a není zapojen do boje, římský historik Suetonius ve svém Dvanáct Caesarů souvisí jiný příběh.

Jako člen triumvirátu sestávajícího z Antonyho, Lepida a jeho samotného Augustus (Octavian) porazil Bruta a Cassia ve Filipech, ačkoli v té době byl ve špatném zdravotním stavu. V první ze dvou vybojovaných bitev byl vyhnán ze svého tábora a utekl ... Po druhé a rozhodné bitvě neprojevil milost vůči svým zbitým nepřátelům ... (56)

Podle Suetoniovy zprávy byla Brutova hlava poslána do Říma a hodena k nohám „Caesarova božského obrazu“.

Triumvirát se rozpadá

Navzdory pokračujícím vítězstvím na východě byly dny triumvirátu sečteny. V roce 37 př. N. L. Byl Lepidus držen mimo obnovu koalice. Ačkoli pomáhal proti Pompeiovi, jeho pokračující neúspěch v bitvě vedl k jeho vyhnání Octavianem do Circei následujícího roku. Suetonius napsal,

Lepidus, třetí člen triumvirátu, kterého si Augustus povolal z Afriky na svou podporu, se považoval za velitele dvaceti legií natolik důležitý, že ... násilně požadoval nejvyšší místo ve vládě. Augustus ho připravil o jeho legie a ačkoli úspěšně prosil o život, Lepidus strávil to, co z něj zbylo, v trvalém exilu v Circei. (58)

S Lepidem v exilu byla říše rovnoměrně rozdělena mezi Octaviana a Antonyho - Octaviana na západě a Antonyho na východě. Toto rozdělení by znamenalo konec partnerství. Antony se setkal s Kleopatrou VII Egyptskou, bývalou milenkou Caesara; jejich láska by vedla k válce.

Stejně jako u přeživších členů prvního triumvirátu by Mark Antony a Octavian nakonec obnovili vzájemnou nechuť. Velká část této nespokojenosti se soustředila na Kleopatru. Po smrti Antonyho první manželky Fulvie se oženil s Octavianovou sestrou Octavií. Antonyho pozornost byla nyní soustředěna mimo Octavii a na egyptskou královnu Kleopatru. Věřil, že její peníze pomohou financovat válku proti Octavianovi. Poté bude novým hlavním městem Alexandrie, která nahradí Řím. Octavian nikdy neměl Kleopatru moc v lásce, většinou kvůli jejímu vztahu s Caesarem a narození jeho syna Caesariona. Díval se na Antonyho jako na neschopného a zamilovaného, ​​zpochybňující královnin vliv na něj. Octavianus tedy místo války proti Antonymu nechal Senát vyhlásit válku Kleopatře.

Bitva u Actia

V roce 31 př. N. L. Se obě síly setkaly. Antonyho plán byl chytit Octaviana a jeho flotilu do Actia v Ambracianském zálivu na západním pobřeží Řecka. Plán se ukázal jako vážně chybný. Kromě toho, že Antony nebyl schopný námořní velitel, mnoho z jeho důstojníků nebylo spokojeno s tím, jak Kleopatra vypadala a jak se účastnila zasedání rady. To bylo v rozporu s jejich římskou vírou ohledně role ženy v politice (zatímco ženy byly v Římě uznávány za občany, nesměly se účastnit vládních záležitostí). K tomuto přesvědčení Octavian využil jedinečnou propagandistickou kampaň k obhájení Antonyho personálu a zpochybnil její vliv na rozhodování Antonyho. Vypadal nerozhodně a morálka byla nízká, dezerce vysoké.

Navzdory přesile Octaviana byl plán úplným selháním. Antony a Kleopatra byli uvězněni a zásoby byly krátké a zima se blížila. Jejich těsný útěk přivedl Antonyho do Libye a Kleopatru do Egypta. Nadějí bylo zvýšit další jednotky, ale stejně jako jejich dřívější plán, ani toto selhalo. Sebevražda byla pro Antonyho jediným východiskem, a když pokus o kompromis s Octavianem selhal, Kleopatra si vzala život. Octavian by se nakonec vrátil do Říma jako hrdina. Senát ho odměnil novým titulem a novým jménem. Byl to Augustus, první císař nové římské říše. Převezme autoritu daleko za záměrem Senátu a jako císař Augustus připraví půdu pro všechny, kdo ho následují.


Dějiny Říma

48- Druhý triumvirát

V roce 43 př. N. L. Vytvořili Marc Antony, Octavian a Marcus Lepidus Druhý triumvirát. Poté, co Triumvirové zahájili proskripce, aby získali finanční prostředky a vyčistili nepřátele, zamířili na východ, kde porazili Bruta a Cassia u Filipp.

Komentáře

Tuto konverzaci můžete sledovat přihlášením se k odběru kanálu komentářů k tomuto příspěvku.

Chci vám poděkovat za vaši snahu vytvořit (IMHO) nejlepší podcastovou sérii, kterou jsem kdy poslouchal. Začal jsem je stahovat asi před 6 měsíci a nedávno jsem dokončil poslech celé série (Trvalo to 3 dny).
Chci poděkovat autorovi ze tří důvodů.

1. Vaše ochota brát všechny dostupné historické zprávy s rezervou. Žádný jiný historický komentátor neprojevuje takovou svobodu výkladu jako vy, a tím jste nám všem dali skvělý příklad.

2. Vaše ochota prozkoumat celou historii, nejen více inzerované části (tj. 2. kartáginská válka, Julius Caesar a rozdělení říše) Díky za všechny ostatní části.

3. Humor, který projevujete při komentování názorů starodávných postav, a jediné příliš lidské reakce, které dělají, když jsou zahnáni do kouta, napadáni nebo jinak ohroženi. Někteří učitelé dějepisu tím, že drželi tyto lidi na noze, dávali najevo, že nejsou jako normální muži, když očividně byli. I když mi tyto události recitovali staříci se zaprášenými tabulemi a ještě prašnějšími knihami, vaše vtipné komentáře k hlouposti některých z těchto historických charachterů jsou vítány jako svěží vánek v těchto zaprášených třídách.

Děkuji za tyto podcasty, které jsou nyní nejlepší částí mého týdne, a děkuji vám za veškerou vaši snahu.
Pokračuj v dobré práci

Mike-první, absolutně milujte podcast. Objevil jsem to těsně před dlouhou přestávkou v loňském roce a měl jsem velkou radost, když jste se vrátili. Zajímalo by mě, jestli se chystáte zmínit seriál HBO Řím (omlouvám se, pokud jste na to již odpověděli v jiném příspěvku, nečetl jsem všechny)? V epizodě Spartakus jste dali filmu několik výkřiků a z toho, co jsem shromáždil, si film vzal několik svobod s historickým faktem. Série HBO, jejíž materiál právě pokrýváte, se však zdá být historicky pozoruhodně přesná, alespoň pro hollywoodskou produkci. Samozřejmě, že některé věci jsou tu a tam falešné, ale zdá se, že to udělaly správně častěji než ne, a zajímalo by mě, co si o tom myslíš. Vlastně jsem sledoval epizodu minulou noc ze druhé sezóny, kdy Antony a Octavian opravili věci.

A proč to stojí, nevím proč, ale označovat vaši snoubenku jako Budoucí paní Dějiny Říma je pro mě naprosto legrační.

Pokračuj v dobré práci. Moje pondělní ranní jízdy vlakem do práce jsou podstatně jednodušší, když mě vaše podcasty stáhnou do mého iPodu, aby mě rozveselily.

Opravdu jsem netušil, že Octavianovo zapojení v tomto okamžiku bylo stejně periferní, jak bylo. To je velmi zajímavý bod. Také by mě zajímalo, jak římská veřejnost reagovala na tyto poněkud svévolně vypadající proskripce. Myslel jsem si, že budou reagovat negativně a možná něco udělají, ale možná byli po tolika letech občanské války příliš unavení a vystrašení.

Ahoj,
Chtěl jsem jen poděkovat za tuto skvělou sérii. Poslouchám to už asi dva měsíce a užil jsem si každou epizodu.
Pokračujte ve skvělé práci a ještě jednou děkuji!

Stejně jako ostatním vám chci poděkovat za skvělý podcast. Váš suchý humor a pozornost k faktům, na kterých záleží, dělají vaše komentáře opravdu poučné. Objevil jsem to loni v červenci na fóru a od té doby jsem poslouchal každou epizodu. Ještě jednou díky! Přeji vám to nejlepší z tady v Kanadě

Je to jen myšlenka, ale když se kolem vás válely Vánoce, dělali jste dějiny Říma Vánoce, až se budete vdávat a brzy se stanete paní Dějinami Říma, uděláte svatbu Historie Říma?

Líbila se mi většina první sezóny Říma (Ciarán Hinds byl skvělý Caesar), ale přiznám se, že druhou sezónu jsem nesledoval. Celkově jsem si myslel, že je historie sledována docela dobře, ale některé podplochy mě přiváděly k šílenství (mohl by existovat důkladněji nelibý muž než Lucius Vorenus?). Slyšel jsem, že Brutus a Cassius jsou ukázáni umírat v bitvě, místo aby spáchali sebevraždu, ale domnívám se, že to lze odpustit.

Je zajímavé, že juniorský člen obou Triumvirates vyšel na špici. Asi na co si dát pozor, předpokládám.

re: proskripce, myslím, že 100 000 vojáků, kterým Triumvirové veleli, potlačilo největší nesouhlas. Nikomu se to nelíbilo, ale co mohli dělat?

To je skvělý nápad. Jsem si docela jistý, že celá věc, která nesla vaši manželku přes práh, začala v Římě, protože pro manželku bylo špatné kapucínské zakopnutí o její první krok do nového domova.

(Datum je mimochodem 23. září. Nikdo mi to nikdy neuvěří, ale ona to vybrala.)

Zdá se mi, že v celé historii Říma muselo být mnoho vojenské ženy ovdovělé na všech sociálních úrovních. Pokračovaly v rodinném podnikání a co se stalo ženám, jejichž úkolem manžela byla armáda? Bylo plurální manželství institucionalizováno? Jakou roli v této struktuře hrály otrokyně? To může být většině vašich posluchačů zřejmé, ale já jsem nováček římské historie.

Mike, vřele doporučuji druhou sezónu. Série mě přiměla, abych se pro začátek zamiloval do římské historie (od střední školy jsem o ní nic nečetl ani nestudoval). Season 2 postrádá trochu soustředění na začátku, protože nemáte tak vlivnou postavu jako Caesar kolem (souhlasil o Ciaran Hinds) a já jsem si nemyslel, že odvedli dost dobrou práci na řešení mocenského vakua po jeho smrti, ale jakmile se Brutus/Cassius spojí na východě a Octavian vyroste a spojí věci s Antonym, opravdu to zvedne páru. A ty věci mezi Antonym a Kleopatrou, myslel jsem si, že to vystihli. Slyšeli jste dobře o smrti Brutuse/Cassia, Brutus ' je obzvláště brutální, ale to je vše, co zmiňuji. Ještě jednou díky za skvělý podcast.

OMG, všichni padají na meče na jejich počest, stejně jako Shakespearova hra.

Má někdo jiný pocit, že někdy je hlasitost jen trochu nízká? Můj ipod skončil a dostal jsem levnější přehrávač a musím na tomto podcastu zvýšit hlasitost úplně nahoru a je to můj klip na polštářový reproduktor. (nebo co to ta slova znamenají) (Přeruší to, když je hlasitost úplně nahoře) Většinou viním polštářový reproduktor, ale musí někdo jiný hlasitost úplně zvýšit, zvláště když Mike dostane ten eleganický tón?

Mike - Vaše práce zde je rozhodně nejlepší podcast, se kterým jsem se kdy setkal. Vzhledem k tomu, že jsem studoval řeckou a římskou vědu, očekával jsem, že se mi při poslechu dostane jakési osvěžení. Ale ještě jsem si poslechl epizodu, ve které jsem se nedozvěděl něco nového o lidech, o kterých jsem roky četl. Také se mi nikdy nepodařilo tak snadno chronologicky uspořádat události, které jste mi v mysli pokryli. Děkuji za oživení mé vášně pro římskou historii.

Óda na Mikea Duncana od šťastného cvičence

Na cvičebních strojích a potu
Poslouchám svůj iPod, abych to vydržel
Hledal jsem podcast zajímavý a skvělý
A hle: Našel jsem způsob, jak si to obstarat

Děkuji ti, Mike, vážím si tě a zdravím tě
Za veškerou vaši práci s římskou kronikou
Doufám, že vás moje chvála a vděčnost uklidní
(a jinak: poslal jsem asi dvacet dolarů)

S přátelským pozdravem,
Mikkel Lodahl

Děkujeme za další skvělou aktualizaci

K Vánocům jsem dostal iPod, ale nemám příliš rád hudbu, takže podcasty byly skvělou alternativou. A ty vaše jsou zdaleka nejlepší! Ve škole dělám latinu a začínám kurz klasické civilizace a vaše podcasty mi pomohly dostat se před hru. Pokračujte v dobré práci, VLASTNÍ Melvyn Bragg.

Také bych vám chtěl poděkovat za velmi návykový podcast. Poslouchám to každý den, když jdu do školy a ze školy. Je to jako audio crack a já se začnu stahovat, pokud neposlouchám alespoň jednu epizodu denně.

Re: Rome (řada HBO)
Při sledování poslední poloviny druhé sezóny mějte na paměti, že události, které sledujete, se původně měly rozložit na dvě nebo tři sezóny. V polovině druhé sezóny zjistili, že budou zrušeni, a rozhodli se začlenit co nejvíce. Četl jsem, že původní plán byl, že 3. nebo 4. sezóna skončí tím, že se narodí jistý tesař.

Také jsem četl, že HBO uvažuje o nějakém návratu, což doufám je pravda (i když to byla nejdražší série, jakou kdy HBO vyrobilo).

Mám rád podcasty, které se liší, tj. Hardcore History, ale je hezké mít několik, které se opravdu zabývají jedním tématem- v této oblasti jsou jedinými uchazeči Napoleon 101 a tenhle.

Právě jsem si myslel, že je načase zjistit, zda jste znovu začali vyrábět skvělý podcast, a k mému překvapení jste to udělali! Nyní mám 14 epizod k poslechu =) Doufám, že dokončíte historii Říma! Hodně štěstí!

Děkujeme za skvělou sérii podcastů. Strávil jsem minulý měsíc zhruba tak dlouho, abych vaše série dohnal v reálném čase, a bylo mi potěšením. Těším se na mnoho dalších kvalitních epizod.

Pro ty, kteří mají rádi tento podcast, bych navrhl podcast Napoleon 101 od The Podcast Network.

Milý Mike,
Chtěl bych vám poděkovat za tento podcast, který je bezpochyby jediným nejlepším podcastem, se kterým jsem se dosud setkal. Lidskost, s níž naplňujete dalekou minulost, činí z historie uměleckou formu.

Objevil jsem vaši historii před šesti dny a za těch šest dní jsem poslouchal každou splátku. Když se z vaší velkorysé práce dozvím vše, co mám, mám prosbu-takovou, kterou vám plně porozumím, pokud ji neudělíte, abyste nenarušili mé dosavadní návyky při poslechu, produkujte svůj podcast, nikoli jednou týdně, deset krát za den?

Děkujeme za váš čas, vaši práci a dar, který jste nám všem dali,
-Jesse Quebbeman-Turley

Zveřejnil: Jesse Quebbeman-Turley | 5. dubna 2009 v 12:49

Byly v době druhého triumvirátu legie podle mariánských reforem ještě tvořeny kohortami? V pozdější epizodě jsem si myslel, že jsem vás slyšel říkat Maniple, když jsme mluvili o legiích.

Zveřejnil: Jesse Quebbeman-Turley | 5. dubna 2009 v 13:02

Podívejte se na tento web na vývoj římské armády, je docela dobrý.

Pokračujte a vydělejte si stabilní příjem z THOR. Miluji to a nevadila by mi reklama. Jděte slyšitelně!

Váš podcast se mi nesmírně líbil a nevidím žádný problém s příjmem inzerenta, jako jsou slyšitelné knihy. Poslouchám také podcast Dana Carlinse a jeho reklama není příliš rušivá. Pokračuj v té skvělé práci. Bruce v Salvadoru

Toto je ripper podcastu, který si nesmíte nechat ujít

Odkázal jsem to všem známým a nutil moji profesorku dějepisu matku a strýce poslouchat.

Jsem tak ohromen tím, jak Mike dokáže udržet všechny informace pohromadě. Jedná se o obrovské množství materiálu a pro ty z nás, kteří tyto věci hodně čtou, vás mohu ujistit, že není snadné udržet vše pohromadě A PAK POVINNY prezentovat formou, která je zábavná a stále si zachovává všechny ty skvělé hmota.


Díky, Mike. Nepřestávej. Získáváte si spoustu fanoušků.

Několik let se zpožděním, ale právě jsem našel váš podcast před měsícem, když jsem také začínal svou cestu na 50 mil a každý den z práce. Úžasný podcast. Řekl jsem o tom všem svým spolupracovníkům a přátelům. Také poslouchám Dějiny Říma a z práce každý den. ve skutečnosti mi to pomáhá vstát z postele v 5:15 ráno. Děkujeme, že jste to udělali.

Když jsem Googlil triumvirát, ten druhý byl v Číně. Přemýšleli jste o psaní historie Číny?


Obsah

Atentát na Caesara

The Liberatores mýt si ruce v krvi Julia Caesara

Dne 15. března 44 př. N. L. Byl římský diktátor Julius Caesar   zavražděn spiknutím římských senátorů vedených Marcusem Juniusem Brutem a Gaiem Cassiem Longinem. Spiklenci, známí jako  Liberatores, viděl jejich činy jako oprávněnou tyrannicidu, protože se bál, že by se Caesar nakonec prohlásil králem. 17. března 44 př. N. L. Se Caesarova pravá ruka Mark Antony setkal s  Liberatores s římským senátem souhlasit s kompromisem: Caesar nebude prohlášen ani za tyrana, ani jeho vrahové nebudou prohlášeni za vrahy, Caesarova vůle by obstála, všichni by si udrželi svá místa a Brutus a Antony by uspořádali veřejný pohřeb pro Caesara a mluvili spolu .   Brutus a Cassius souhlasili, protože prohlášení Caesara za tyrana by anulovalo obrovské množství laskavostí, které na Senát, včetně jich samotných, působily. Pokrytecký Brutus a Cassius s kompromisem souhlasili a římský senát vydal amnestii pro Caesarovy vrahy.

O několik dní později Antony vyzval ke čtení Caesarovy vůle, protože věřil, že on - Caesarův důvěryhodný poručík po celá léta -   by byl Caesarovou bezdětnou jasnou volbou pro jeho dědice. Caesarův prasynovec Octavian se však s Caesarem sblížil během jeho kampaní v Hispanii během občanské války s Pompeiem a Caesar tajně přijal Octaviana za svého syna a dědice. V závěti zanechal veškerý svůj majetek a peníze Octavianovi, který měl být považován za Caesarova zákonného syna a jediného dědice. Octavian, který pocházel z plebejské rodiny s vazbami na Caesara, byl v době atentátu na Julia Caesara v Illyricu, ale poté, co objevil své dědictví, spěchal do Říma. Caesarovo posmrtné přijetí Octaviana zpochybnilo Antonyho vedoucí roli v císařském hnutí, přestože si Antony stále užíval lásky lidí.

Caesarský boj o moc

Antony mluví k davu na pohřbu

20. března 44 př. N. L. Antony promluvil na Caesarově pohřbu, kde zmanipuloval emoce římské veřejnosti, aby obrátil populární sentiment proti  Liberatores. Antonyho řeč vyvolala nepokoje proti  Liberatores, kteří byli nuceni se zabarikádovat uvnitř, aby se vyhnuli vraždě. Když se Octavian přiblížil Římu,  Liberatores  uprchl z hlavního města, protože se bál občanské války. Antony dokázal upevnit svou moc jako hlava Caesarianského hnutí a konflikt mezi Octavianem a Antonymem začal poté, co Antony - který byl ve výlučném vlastnictví Octavianova dědictví - nadále zdržoval převod obrovských částek peněz na Octaviana. Antony poukázal na to, že Caesarova adopce byla neoficiální, a pokusil se oddálit převod dědictví tak dlouho, jak to jen bylo možné. Antony však také opomněl zaplatit Caesarovým veteránům jejich podíl na penězích. Octavian si na splnění těchto odkazů půjčil nesmírnou částku peněz, a to i prodejem Caesarových soukromých pozemků a majetků, a tento krok si získal srdce a mysl Caesarových starých legií pro Octaviana, který byl nyní díky svému plnění Caesarových slibů považován za jeho skutečného dědice .

Když se rýsovaly bitevní linie, vlivný politik Cicero zahájil v Senátu pomlouvačnou kampaň proti Antonymu a přednesl sérii projevů zvaných „Philippics“, které démonizovaly Antonyho jako hrozbu pro Řím. Antonyho popularita slábla a jeho rada se blížila ke konci, a tak si udělal plány na ochranu své budoucnosti. Nešťastný ze svého postu guvernéra Makedonie tlačil na Senát, aby jej jmenoval guvernérem Cisalpine Galie v severní Itálii, odkud se mohl snadno slézt dolů do Říma, kdyby mu někdy hrozilo. Decimus Junius Brutus Albinus, jeden z Caesarových vrahů, však již byl guvernérem v Cisalpine Galie a Senát jej odmítl sesadit. Antonyovi nezbylo nic jiného, ​​než vzít svou armádu a vpadnout do Itálie, přičemž pochodoval se svými veteránskými caesarskými legiemi z Makedonie a do Itálie.

Bitva u Mutiny

Antony pochoduje na Mutinu

Dne 28. listopadu 44 př. N. L. Antony opustil Řím se čtyřmi veteránskými legiemi, které přešly z Makedonie do Brundisia, ale jedna z jeho legií přeběhla k Octavianovi a odmítla za něj bojovat. Antony vzal své tři zbývající legie a obklíčil Bruta v Mutině (nyní Modena). Dne 1. ledna 43 př. N. L. Senát prohlásil Antonyho za nepřítele státu a obrátil se s žádostí o vojenskou podporu na Octaviana. Cicero věřil, že dokáže zmanipulovat Octaviana a odhodit ho, jakmile splní svůj účel, a Octavian podivně bojoval bok po boku s jedním z Caesarových vrahů.

Dne 14. dubna 43 př. N. L. Římský konzul Gaius Vibius Pansa Caetronianus pochodoval na sever od Říma, aby posílil Octaviana a jeho kolegu konzula Aulus Hirtius během Antonyho obléhání, ale Antony zaútočil na Caetronianovu armádu ve Forum Galliorum. Vibius Pansa byl smrtelně zraněn a Antony odvolal pronásledování své rozbité armády. Čerstvá Hirtiusova vojska však narazila do Antonyho vyčerpané armády a zničila Antonyho síly. Antony a jeho kavalerie se stáhli zpět do svého tábora, protože ztratili iniciativu a bitvu.

O šest dní později, 21. dubna 43 př. N. L., Hirtius a Octavian zaútočili na Antonyho armádu s cílem otevřít zásobovací cestu do města. Antony vyslal dvě legie, aby zadržely postup republikánů, a Antonianovy síly bojovaly kvůli pomalému příchodu jejich posil. Během bitvy sám Hirtius vedl útok na Antonyho tábor, ale byl zabit, když se marně pokoušel zaútočit na Antonyho velitelský stan. Octavianovi se podařilo obnovit Hirtiusovy ostatky, ale nemohl si udržet Antonyho tábory. Octavian převzal velení nad Hirtiusovými legiemi a odmítl převést velení nad legiemi na Bruta s tím, že nikdy nebudou bojovat za jednoho z Caesarových vrahů. Octavian začal ovládat osm legií věrných jemu, a ne republice, a Brutovy legie v Mutině se začaly pouštět do Octavian. Brutus brzy opustil své zbývající legie a uprchl z Itálie, jen aby byl zajat a popraven galským náčelníkem věrným Antonymu, než se mohl dostat k Brutovi a Cassiovi v Makedonii.

Vznik Triumvirátu

The Druhý triumvirát uzákonění zákazů

Antony byl nucen ustoupit do Galie se zbytky své armády a setkal se se svým starým soudruhem Marcusem Aemiliusem Lepidem, guvernérem zaalpské Galie. Lepidus byl poslán s armádou, aby dokončil Antonyho, ale Lepidus se místo toho zapojil do jednání. V červenci 43 př. N. L. Se Octavianus vrátil do Říma v čele armády a přinutil Senát ho přijmout jako nového konzula. Pokračoval prohlášením Bruta a Cassia za nepřátele republiky, čímž dokázal Cicerovi, že Octaviana podcenil. Cicero poté poslal Brutovi dopis, v němž ho varoval před bojem Octaviana a Antonyho, a žádal je, aby Řím ještě jednou osvobodili od tyranů. Brutus a Cassius přivedli 17 legií k osvobození Říma, takže Octavianus vytvořil nepravděpodobné Druhý triumvirát s Antoniem a Lepidem, spojenci proti  Liberatores.

Než mohli bojovat s Liberatores v bitvě se triumvirové rozhodli zavést strašlivou politiku k upevnění své moci, zákazů. They wrote down the names of the most prominent supporters of Brutus and Cassius left in Rome, stripping them of their rights and protections under Roman law their property would be confiscated and they would be named enemies of the state. Citizens who murdered proscribed people on the list would be rewarded, and the wealthy patricians' goods would be confiscated. Cicero was one of the most prominent names on the list, placed by his enemy Antony. On 3 and 23 October㺪 BC, the combined armies of the triumvirs faced the Liberatores at the Battle of Philippi in Macedonia. On the first day, Cassius committed suicide as his legions were overrun, mistakenly believing that the same was happening with Brutus' legions, when, in fact, Brutus' forces were overwhelming Octavian's forces. Brutus held on for three weeks, and, on 23 October, he launched a massive assault against the Caesarians, which failed Brutus proceeded to himself commit suicide. The deaths of Brutus and Cassius effectively set into motion the death throes of the Roman Republic, and Caesar was deified.

The triumvirs dividing the Republic

Following the victory at Philippi, the triumvirs officially legalized their power by dividing responsibilities. Octavian would rule Gaul, Hispania, and Italia Lepidus would have Africa and Antony would rule the rich eastern provinces. In 41 BC, Antony met the Ptolemaic Egyptian queen Cleopatra at Tarsus, and she seduced Antony aboard her lavish galley before forming a close relationship with him. Antony campaigned against the Parthians and Armenians in the east, while Octavian had to deal with Sextus Pompeius' Sicilian revolt. Sextus' Pompeian forces took over Sicily and used it as a base to commit piracy, blockading Rome from㺧 to 36 BC and causing grain shortages. There were even reports of cannibalism in Rome, and it was ultimately dealt with at the Battle of Naulochus.

Fall of the Triumvirate

In 33 BC, Lepidus, who had raised 14 legions for the war with the Pompeians and been the first general to land in Sicily, demanded that Sicily be absorbed into his own realm and not Octavian's, as he felt that Octavian was treating him as a subordinate and not an equal. Octavian responded by accusing Lepidus of attempting to foment rebellion and usurp power, and Lepidus was humiliated when his own legions defected to Octavian. Lepidus was stripped of all of his offices but Pontifex Maximus, and he was exiled to Circeii.

In the following years, Octavian and Antony had grown accustomed to insulting each other's character and political authority in public. Antony accused Octavian of being a usurper, of being Caesar's receiving partner in a gay relationship, and of never taking part in any battle personally. Octavian accused Antony of having no moral virtues (as Antony was a notorious drinker and a sexual deviant), especially after Antony left his sister Octavia the Younger to be with Cleopatra, under whom he became Egyptianized and was no longer a proud Roman. In the end, Octavian claimed to have Antony's will and testament, which would divide Rome's eastern provinces among the children he sired with Cleopatra, which recognized Cleopatra's son Caesarion as Caesar's legitimate successor, and which would have Antony be buried in Alexandria and not Rome. This shocked and outraged the public, and Octavian convinced the Roman people and Senate to declare war on Antony.

Antony and Cleopatra mobilized their navy with the goal of conquering Rome, but they were forced to divert to Greece during a storm. Octavian's fleet destroyed Antony and Cleopatra's fleet at the Battle of Actium on 2 September 31 BC, and they returned to Alexandria, barricaded themselves inside the Ptolemaic Royal Palace, and waited for the arrival of Octavian's army for a year. Octavian besieged Alexandria in 30 BC, sending a messenger to Antony Antony told the messenger that he sought to challenge Octavian to single combat, but the offer was refused. Cleopatra sought to save her life and those of her children by sending a fake suicide note to Antony, who stabbed himself in despair he survived the attempt, and was ultimately brought to Cleopatra, dying in her arms. Cleopatra was allowed to preside over Antony's funeral, and she attempted to charm Octavian shortly after. Cleopatra begged for her life, and Octavian took the pitiful display as proof that she wanted to live. Octavian said that he would spare her life if she accompanied him to Rome, but she knew that she would face a humiliating death, so she deceived Octavian by accepting his terms before having a poisonous snake bite her and kill her.

Imperator Augustus

Octavian was forced to proceed to his triumph without Cleopatra, using an effigy of her at his victory celebrations in Rome. Cleopatra's death ended the Ptolemaic dynasty and ushered in the Roman rule of Aegyptus, and Octavian ushered in the Pax Romana, a 200-year period of peace and stability. In 27 BC, he changed his name to "Augustus", and he was named Princeps, the first ruler of the Roman Empire.


Significance of the second triumvirate (1 Viewer)

The first thing is the 2nd triumvirate was originally formed by Octavian, Lepidus and Marc Antony to avenge the assassination of Julius Caesar and to sort the affairs of the Roman empire out.
It saw the use of proscriptions (they drew up a list of all the people that had to be killed because they were connected with Caesars assassination, many prominent senators and Romans, including Cicero, Brutus and Cassius fell victim to the proscriptions of the triumvirate), which can be seen as an attempt by Octavian or Antony to rid themselves of as much support for the restoration of the republic as possible, making their rise to prominence easier. The formation of the triumvirate effectively put an end to the Roman equivalent of the republican party and paved the way for the creation of the principate

After the defeat of Brutus and Cassius at Phillipi the triumvirate resulted in the Roman empire being divided into three sections, Octavian took the west, Antony the east, and lepidus was given the leftover, Africa.

Pamela Bradley even thinks that the triumvirate was the reason that Julius Caesar was deified, attributing his immediate deification to fear.
Um , i know more i just cant get it out at the moment, too tired, lol, if you need more ill be happy to help, as for sources id look at Suetonius "Twelve Caesars" (chapters of Caesar and Octavian-
http://www.fordham.edu/halsall/ancient/suetonius-index.htmlat (online copy)

Cassius Dios Roman history (same sections as suetonius)
http://www.ukans.edu/history/index/europe/ancient_rome/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/home.html (online copy)


And the best secondary sources would be H.H Scullard "From the Greacchi to Nero", Pamela Bradley "Ancient Rome-Using Evidence" and A.J Koutsoukis "Rome",


Druhý triumvirát

In 43 B.C., Octavian, Lepidus, and Mark Antony were named as the Second Triumvirate, the three rulers who shared the office of emperor.

Civil war broke out after Caesar's assassination. Two of the assassins, Brutus and Cassius, led one side. Octavian and Mark Antony, one of Caesar's lieutenants, took the other. In 2 quick battles, the assassins were crushed.

The victory catapulted young Octavian or Augustus, as he was later called into the political limelight. Besides the power of his father's name, Octavian seems to have been rather striking in appearance. One of his chroniclers describes him in this highly personal and informal way.

"He was quite handsome. Sometimes he would clip his beard sometimes he would shave it. While his barbers were at work on him, it was not unusual for him to read or write. His eyes were clear and radiant. His complexion was between dark and fair. Though only five feet, six inches in height . . his shortness was not too noticeable because of the good proportions of his figure." SEUTONIUS

While Octavian was growing in political stature, so was Mark Antony. Among the Antony's political friends was Herod, Antipater's son. After Antipater's death by poisoning, Antony helped Herod eventually get the title "King of Judea."

Antony failed to recognize that in Octavian he was dealing with a natural born politician. Octavian never was an imposing figure physically, and he owed his military victories largely to the skill of his able lieutenants. Yet In the political arena he was without peer, rising as a virtual unknown in 44 B.C. to become the first of the Julio-Claudian emperors by 27 B.C.

Antony's days of power were numbered. When Antony had divorced Octavia (Octavian s sister) to marry Cleopatra, Octavian declared war and a showdown took place at Actium in 31 B.C. Octavian won a decisive victory over Antony, but Antony managed a spectacular escape to Egypt. There, months later, he and his famous lover, Cleopatra, ended their lives in suicide.

When Herod got wind of Antony's death, he knew his own kingship now hung by a thread. He decided to make a bold move. When he was to meet with Octavian, he took off his crown and placed it at the leader's feet. This worked according to plan. Octavian picked up the crown and returned it to Herod, saying in effect: "Serve me as faithfully as you did Antony." Herod did just that, from that moment forward.

After the death of Herod in 4 B.C., his dominions were divided among his sons by Augustus, almost in exact accordance with his will.

In 27 B.C. Octavian became Rome's first emperor, being surnamed Augustus Caesar "majestic." He was saluted as emperor (imperator, military commander in chief originally). Leaving the names and rights of the chief republican officers unchanged, he united them all, one by one, in himself.

Although he wore platform shoes to look taller, Augustus turned out to be a giant, politically. In later years he boasted, not incorrectly, that he had found Rome in bricks and left it in marble.

Augustus was emperor at the birth and during half the lifetime of our Lord, and his name occurs in the Bible (Luke 2:1) as the emperor who ordered the census, and because of this edict Joseph and Mary went to Bethlehem, the place where the Messiah was to be born.

Augustus brought order and prosperity to the Roman Empire after the long period of civil war, and for his successes he was worshiped in many places. With him began the emperor cult, and Herod the Great built temples to the divine Augustus at Caesarea and Samaria both of these have been excavated. Augustus was worshiped in Ephesus too, and a great lintel with an inscription to the divine Augustus has been excavated there and re-erected over the gate to the Greek agora. Paul would have seen it and passed under it often as he ministered in the city for most of three years on his third missionary journey.


The second triumvirate was formed after the Revolution of October 8, 1812, when the generals José de San Martín and Carlos María de Alvear joined forces with former supporters of Mariano Moreno and deposed the First Triumvirate. When the members of the First Triumvirate were deposed, the Cabildo appointed new ones. Nicolás Rodríguez Peña was appointed by 172 votes against 12, Antonio Álvarez Jonte by 147 against 35, and Juan José Paso by 96 against 87. The new triumvirate called the Assembly of Year XIII, a popular request that the First Triumvirate had refused to follow. [1] The Triumvirate began its functions on October 8, 1812.

The second triumvirate took measures against the members of the first triumvirate. Pueyrredón was exiled to San Luis, and Rivadavia was imprisoned and on trial. Chiclana was put on trial, found innocent, and then appointed as governor of Salta. Sarratea, under protection of the British diplomacy, did not face any reprisals. [2]

The main actions of the Triumvirate were:

  • to establish a commission on December 4, 1812 for the creation of the Constitution of Argentina
  • to issue a call for the Assembly of Year XIII on January 31, 1813.
  • to create the Province of Cuyo (the present-day provinces of Mendoza, San Juan and San Luis) on November 14, 1813.

As the 1813 Assembly decided to replace the Triumvirate with a one-person Supreme Director, it ceased its functions on January 22, 1814, and Gervasio Antonio de Posadas assumed control as the first Supreme Director of the United Provinces of the Río de la Plata. One year later, on January 31, 1815, he was replaced by his nephew Carlos María de Alvear, relying on the support of the powerful Logia Lautaro.


New fighting

The Puteoli agreement did not last long. Octavian regarded it as a temporary concession, necessary only in order to prepare for the resumption of the war. The motives of Sextus Pompey are not entirely understood. The formal reason for the break was the dispute with Antony because of the Peloponnese. Again, piracy and the naval blockade began. People openly resented, saying that the treaty did not bring peace, but only gave birth to the fourth tyrant. Octavian complained against Pompey. Having seized several robbers, he tortured them and then informed the people that they had been sent by Pompey and confessed in everything.


A triumvirate is a group of three people who share power. In America’s early days, George Washington, Thomas Jefferson, and James Madison were a triumvirate — three men whose leadership helped shape America. The prefix tri means “three,” so it makes sense that triumvirate refers to a group of three.

Later that year, Antony was defeated by Octavian’s forces at the Battle of Actium. Antony and Cleopatra fled to Egypt where, after a minor victory at the Battle of Alexandria, they committed suicide. With Antony dead, Octavian became the undisputed master of the Roman world.


History of the West

Cleopatra by Edward Mason Eggleston The famous picture of a red-haired Cleopatra

Did she really look like Elizabeth Taylor? We will never know, but the odds are she did not – what we know from coins and ancient busts speaks against it. She may have had red hair, as in the famous picture, but most likely she shaved all her bodily hair, as it was Egyptian custom, and wore elaborate wigs. It seems clear, however, that she knew everything about ancient make-up, using belladonna to dilate her pupils and stibium (also called kohl, antimony sulphide) to colour her eyebrows. Very little, however, speaks against Cleopatra VII Philopator‘s force of personality, wits and political shrewdness.

Although she was, technically spoken, survived for a few days by her and Caesar‘s son Caesarion as sole ruler, she was in practical regards the last true pharaoh of the Ptolemaic Kingdom of Egypt, successor to the various Egyptian Empires in the lands of the Double Crowns.

Papyrus document, right bottom corner an annotation by the queen’s own hand

Her descent features more than a few incestual, er, complications – within her last four patrilineal generations (father to father), there were three brother-sister marriages and the same number of uncle-niece marriages, so that in the end her family tree looks suspiciously like a vertical line – in fact, she only had two pair of (instead of four) great-grandparents – of which one was the son and daughter of the other!

In her youth as a scion of the royal Macedonian but thoroughly Hellenized family of the Ptolemies, founded in 305 BC by Alexander‘s general, companion and historian Ptolemy I Soter (c. 367 – 282 BC), she stood out by her talent for languages – she was the first of the family to learn the Egyptian language, but also spoke Ethiopian, Troglodyte, Hebrew or Aramaic, Arabic, some Syrian language – perhaps Syriac – Median, Parthian, and Latin in addition to her native Koine Greek.

From 81 BC on, mayhem, murder and very irresponsible financial planning within the royal family ended with the Romans’ – initially under Sulla – titular takeover of Egypt as collateral for outstanding loans. Cleopatra’s father Ptolemy XII succeeded as a client king of Rome hanging on to power – by his nails – from 80 to 58 BC and again from 55 to 51 BC with a small interruption when having been intermittently deposed by his daughter and Cleopatra’s elder sister Berenice IV.

After Berenice’s fall and subsequent beheading, Cleopatra was made co-ruler with her father some time in 52 BC, but faced serious problems after her father’s death in 51 BC. Irregularities of the Nile flooding had left the land in famine and a debt of 17,5 million drachmas to Rome (it is hard to assign a present-day value to the then-drachma, but for a long time in ancient Greek one drachma represented the daily wage of a skilled worker) petrified the state’s fiscus – aggravated by the lawless behaviour of the largely Germanic/Gallic-Roman garrison left by the financiers of the Empire.

Two factors further complicated Cleopatra’s new royal position – her younger brother Ptolemy XIII, whom she had initially rejected as co-regent but probably married for the sake of tradition – aspired to power and the ascendancy of the Roman civil war, which began to extend to Egypt.

By the summer of 49 BC, Cleopatra was fighting her brother and losing, when Pompey’s son Gnaeus Pompeius arrived from Greece with a request for military assistance against Caesar – which was granted by both Ptolemy and Cleopatra alike in their last concurrent decision. Eventually, she had to flee to Roman Syria, where she attempted to find troops for an invasion of Egypt. Yet the invasion soon stalled, and she was forced to camp outside the town of Pelousion in the Eastern Nile Delta over the winter.

Cleopatra Testing Poisons On Those Condemned To Death by Alexandre Cabanel

Having lost the Battle of Pharsalus in August 48, Pompey decided to make Egypt the basis for his tactical retreat but was promptly murdered by agents of Ptolemy XIII soon after having made landfall near Pelousion. Ptolemy believed to have perfected nothing but a masterpiece – having removed Cleopatra’s supporter Pompey, thus weakening his sister, and simultaneously earning Caesar’s gratitude for the removal of his enemy.

A jé. Caesar was royally angry about the coward murder and ordered – from the royal palace – both Cleopatra and Ptolemy to stop the nonsense, end the war, kiss and make up. We know what happened then: Ptolemy decided on war and Cleopatra on love, arriving at Caesar’s quarters, as Plutarch recounts, in a rug or bed sack.

Caesar’s subsequent attempts to find a solution for Egypt momentarily fizzled, and he had to endure the famous siege of the palace – protected by 4000 guards and most likely in the arms of the queen – until reinforcements arrived in the spring of 47 BC. Ptolemy XIII, his sister Arsinoe IV (half-sister to Cleopatra) and their supporters were defeated quickly, but Caesar remained wary of the intricacies of Egypt and the preceding chaos of the sole-female-rulership of Berenice and proceeded to set up Cleopatra with her younger brother Ptolemy XIV as co-rulers. While his consulship had expired at the end of 48, Mark Antony had provided him the dictatorship of Rome until the end of 47, and thus he possessed the proper legal authority.

In April 47, Caesar departed for Rome, leaving three legions in Egypt, and his son Caesarion was born on June 23. In Rome, Caesar paid respect to his childless marriage with Calpurnia by keeping his mouth horkos odonton in public while Cleopatra blazoned forth the news of his paternity to everyone.

In late 46 followed the visit of Cleopatra and Ptolemy XIV to Rome which is so memorably depicted in Joseph L. Mankiewicz‘s Cleopatra with Elizabeth Taylor. The queen had to remain outside the pomerium, i.e., outside the holy precinct of the inner city, for no monarch was allowed to enter she was put up in a villa in Caesar’s garden.

They were still in Rome – unpopular with most of the senators – when Caesar was assassinated at the Ides of March 44. Perhaps she hoped for Caesarion to be named the heir to Caesar, but when that honour fell to Octavian, she left for Egypt, had her brother killed by poison (it is said) and elevated Caesarion to co-ruler.

Cleopatra and Mark Antony at the Funeral Bier of Julius Caesar, 1878. Lionel-Noel Royer

In the Liberators’ Civil War, forced by Mark Antony and Octavian against the assassins of Caesar, she was initially courted by both sides but quickly declared for Mark Antony. Alas, one of her own lieutenants, the governor of Cyprus, defected to the enemy and subsequently she had to attend a possibly dangerous confrontation with Mark Antony at Tarsus – which she, however, defused easily by a few lavish banquets and her considerable personal charms. Mark Anthony fell for her hook, line and sinker, and Arsinoe IV, who had only been banished before, and the treasonous governor were duly executed.

The lovely couple was fond of parties and even founded their own drinking club, the “Indestructible Livers” …

But the high life did not last long – trouble developed soon. After the defeat of Brutus and Cassius at Philippi, Octavian faced the task of simultaneously providing land for the retirement of the pro- and contracaesarian veterans of the civil war – most of the latter having been pardoned by Caesar before his death. The choice was either to enrage the citizens by confiscating the required land or enrage the veterans, who then might easily decide to support a possible opponent of the triumvirate. Octavian resolved in favour of the veterans by confiscating no less than eighteen towns and their hinterlands for the soldiers – driving whole populations out – which, of course, resulted in civil unrest.

On the terraces of Philae, by Frederick Arthur Bridgeman

Enter Fulvia Flacca Bambula, widow of two former supporters of Caesar and third wife of Mark Antony (from 47 or 46 BC until 40 BC). She was, through her family connections, by far the most powerful woman in Roman politics ever, and managed even during Antony’s absence in Egypt to raise eight legions – formally commanded by Lucius Antonius, Mark’s younger brother – in Italy for a civil war against Octavian and his veterans, the so-called Perusine War. She apparently committed, however, the critical mistake of not telling her husband of her campaign and Anthony’s supporters in Gaul – for the want of orders – did not come to her aid. The rebels subsequently lost the war and Fulvia fled to her husband in Athens. It would appear that the triumvir, upset with his dear wife, sent her into exile, where she dutifully died and sailed back to Rome to mend affairs within the triumvirate.

Antony thus had to return to Rome on urgent business and Cleopatra was absolutely not amused when he – in a scheme to lessen tensions within the triumvirate – not only married Octavia, the elder sister of Augustus, in Rome but also produced two daughters with her. Yet the Perusine War had critically lessened his subsequent political influence and Octavian gained the upper hand, first in Italy, and then in Gallia.

This was documented by a new agreement between the triumvirs in the Treaty of Brudisium, in which the West fell to Octavian and the East to Antony, while Lepidus received Africa Provincia as a sort of junior partner. In this context also fell the above mentioned marriage of Antony and Octavia.

Anthony then set out on his grand design, the war against the Parthian Empire – for which Cleopatra and Egypt had to chip in a most substantial contribution. The less is said about the campaign the better – there were a few successes but defeats as well and the “Endsieg” remained a chimaera. At least the campaign had a somewhat positive end when Anthony conquered Armenia in 35 BC.

Yet in the aftermath of this success, Anthony developed a clear case of megalomania – in addition to his infatuation, yes, besottedness with the queen. For a long time, he had followed a strategy to use the prestige and power of the Egyptian Ptolemy dynasty to set up a Hellenistic follow-up state to the Seleucid Empire in Asia and in 36 BC had presented a plan of making pseudo-donations to titular Hellenistic rulers – client kings – which were to form buffer-states on the Parthian borders. At this time, Octavian had agreed and such donations were presented at Antiochia. In 34, however, as Jenny Hill describes …

Frederick Arthur Bridgeman – Cleopatra on the Terraces of Philae

“… During this triumph in Alexandria (for his victory in Armenia the preceding year) , Mark Antony proclaimed Cleopatra the ‘Queen of Queens’ and claimed that he, not Octavian, was the adopted son of Caesar. He also formally pronounced Cleopatra and Caesarion joint rulers of Egypt and Cyprus, Alexander Helios (his first-born son by Cleopatra) the ruler of Media, Armenia and Parthia Cleopatra Selene II (his daughter, twin of Alexander) the ruler of Cyrenaica and Libya and Ptolemy Philadelphus (his second son by Cleopatra) the ruler of Phoenicia, Syria, and Cilicia.”

These declarations – usually called the Donations of Alexandria – meant not only the end of the triumvirate but were an invitation to war – not because of the titular land grants but because of Antony’s claim of the Caesarian inheritance for Caesarion – not Octavian. This Octavian could not suffer. His claim to rulership was adoption by Caesar – through which he not only had inherited possessions and authority but also the loyalty of Caesar’s veterans and personal popularity. This status being called into question by a biological son of Caesar – by the richest woman in the world – he could, politically, not possibly survive. Antony’s declaration meant war – but it hadn’t yet begun.

Cleopatra by William Wetmore Story

Sparks began to fly in earnest and a full-fledged propaganda war began. Octavian basically argued – very much in public – that Anthony was not only giving away the spoils of the Armenian war but also possessions that legitimately belonged to Rome and had been paid for by the blood of the legions, that Antony was but the “slave” of a foreign queen, to whom he had bequeathed huge properties – and that to his children, a most non-Roman idea. By his giving away provinces he also deprived deserving senators of proconsulships and was starting wars, as against Parthia and Armenia, without the senate’s consent. The pro-Antony faction in the capital accused Octavian of unspeakable crimes in Gallia and Spain in addition to homosexuality and cowardice. Par for the course, one could say.

In the eyes of most Romans, Octavians arguments were better and thus the political battle developed very much to his advantage. He was also able to rouse the feelings of the citizens of the capital in regard to the various executions without trial that had become standard procedure in the East – and of course in Egypt.

Marc Antony and Cleopatra planning …

In 32 BC, the senate formally deprived Antony of his powers and declared war on Cleopatra – not Anthony. It was very important for Octavius not to appear to start another civil war – thus Cleopatra – still very unpopular in Rome – was the perfect target. Yet the political majorities were not clear and almost half of the Senate left Rome and defected to Antony and Cleopatra in Greece.

War finally broke out, and the naval Battle of Actium on September 2, 31 BC, decided emphatically against the fortunes of the couple. In the August of 30 BC, Marcus Vipsanius Agrippa led an invasion of Egypt which the wrought-out country was powerless to resist.

The Battle of Actium – September 2, 31 BC

Antony committed suicide in the mistaken belief that Cleopatra had done so already. When he, lethally wounded, was informed of the fact that she was still alive, he was brought to her and died in her arms.

Louis Gauffier – Cleopatra and Octavian Guercino – Cleopatra and Octavian

Octavian captured Cleopatra but allowed her to bury Antony in the usual fashion. She was destined to be led through Rome in Octavians’ subsequent triumph and afterwards ritually murdered. Robby House writes:

Another prevalent form of execution was that of Strangulation. This was perhaps the most popular form of execution for Rome’s greatest enemies although in those cases it was usually referred to as ritualistic strangulation which would often occur after the vanquished and shackled enemy was paraded through the streets of Rome as part of a Roman Triumph. While many of the victims were publicly strangled in the Forum area, perhaps the most famous war trophy was that of Gallic Chieftain Vercingetorix, arguably Caesar’s greatest foe in the field of battle. Perhaps out of some sort of pity, Caesar had him strangled away from the eyes of Rome’s citizens inside the confines of his cell in the Tullianum Prison (a.k.a. the Mamertine Prison).

Cleopatra knew very well what Octavian intended, and hence, after a few failed attempts, she took her own life – either on August 10 or 12, 30 BC.
The popular story goes that she died by the bite of an asp – an Egyptian cobra – but it is also quite possible that she took poison. Egyptian medicine knew many potent toxins, such as Hemlock, Opium, Belladonna or Aconitine, and combinations of them which yielded deadly potables or ointments. The snake story is, of course, the best copy, and hence it does not surprise that the subject was taken on by a plethora of painters and sculptors, of which we show a few below.

La mort de Cleopatre. Rixens Jean Andre. 1874. The Death of Cleopatra by Hans Makart The Death of Cleopatra by John Collier The Death Of Cleopatra – by Louis Jean François Lagrenée Cleopatra by Alfonso Balzico, 1874

Cleopatra, by Charles Gauthier, 1880 Cleopatra, taking her own life with the bite of a venomous serpent, by Adam Lenckhardt

Second Triumvirate

The Second Triumvirate is the name historians give to the official political alliance of Gaius Julius Caesar Octavianus ("Octavian", later "Caesar Augustus"), Marcus Aemilius Lepidus, and Mark Antony. Unlike the somewhat more famous "First Triumvirate", the Second Triumvirate was an official (if extraconstitutional) organisation, whose overwhelming power in the Roman state was given full legal sanction whose imperium maius outranked that of all other magistrates, including the consuls.

The Triumvirate was established by law in 43 BC as the Triumviri Rei Publicae Constituendae Consulari Potestate ("Triumviri for the Constitution of the Republic with Consular Power", invariably abbreviated as "III VIR RPC "). It possessed supreme political authority the only other office which had ever been qualified "for the constitution of the Republic" was the dictatorate of Lucius Cornelius Sulla. The only limit on the powers of the Triumvirate was the five-year term set by law.

A historical oddity of the Triumvirate is that it was an effectual three-man dictatorate which included Antony, who in 44 BC had passed a lex Antonia which had abolished the dictatorate and expunged it from the Republic's constitutions. As had been the case with both Sulla's and Julius Caesar's dictatorates, the members of the Triumvirate saw no contradiction between holding a supraconsular office and the consulate itself simultaneously (Lepidus was consul in 42 BC, Antony in 34 BC, and Octavian in 33 BC).

Octavian, who despite his youth had extorted his way to having been named suffect consul (consul suffectus) for 43 BC, had been warring with Antony and Lepidus in upper Italia when they met at Bologna in November that year and agreed to unite and seize power. In order to refill the treasury, the Triumviri decided to resort to proscription as all three had been partisans of Caesar, their choices of targets were somewhat peculiar. The most notable victim, Marcus Tullius Cicero, who had opposed Caesar and excoriated Antony in his Philippics, came as no surprise, but the proscription of Caesar's legate Quintus Tullius Cicero (the more famous Cicero's younger brother) seemed to be motivated by pure spite. Perhaps the most shocking proscription was that of Caesar's legate Lucius Iulius Caesar, Caesar's first cousin, once removed (and Antony's uncle!) and one of Caesar's closest friends.

Octavian's colleague in the consulate that year, Quintus Pedius, died before the proscriptions got underway. Octavian himself resigned shortly after, allowing the appointment of a second pair of suffect consuls (the original consuls for the year, Caesar's legate Aulus Hirtius and Gaius Vibius Pansa Caetronianus, had died fighting on the Senate's side of the first civil war to follow Caesar's death, that between the Senate and Mark Antony himself). This became a broad pattern of the Triumvirate's two terms during the ten years of the Triumvirate (43 BC – 33 BC), there were 42 consuls in office, rather than the expected 20.

The Caesarean background of the Triumviri made it no surprise that immediately after the conclusion of the first civil war of the post-Caesar period, they immediately set about prosecuting a second: Caesar's murderers Marcus Junius Brutus and Gaius Cassius Longinus had usurped control of most of the Eastern provinces, including Macedonia, Asia Minor, and Syria. In 42 BC, Octavian and Antony set out to war, defeating Brutus and Cassius in two battles fought at Philippi (both assassins committed suicide), October 3rd. In October 40 BC, the Triumviri agreed to divide the provinces of the Republic into spheres of influence Octavian -- who had begun calling himself "Divi filius" ("son of a divinity") after Caesar's deification as Divus Iulius ("the Divine Julius") and now styled himself simply "Imperator Caesar" -- took control of the West, Antony of the East, and Lepidus of Africa.

While Antony cemented his hold in the East and reformed the provincial administration (like Sulla's provincial reforms, Caesar's had been quietly ignored after his death), Octavian tightened his grip on the West and nominally oversaw a campaign against the pirate commander Sextus Pompeius (the campaign was actually commanded by Octavian's lieutenant, Marcus Vipsanius Agrippa), which culminated in victory in 36 BC Agrippa had been consul in 37 BC and had secured the Triumvirate's renewal for a second five-year term.

Like the First Triumvirate, the Second Triumvirate was ultimately unstable and could not withstand internal jealousies and ambitions. Antony cordially detested Octavian and spent most of his time in the East, while Lepidus favoured Antony but felt himself obscured by both his colleagues, despite having succeeded Caesar as Pontifex Maximus in 43. Consequently, Lepidus cooperated in Octavian's campaign against Pompeius (son of Gnaeus Pompeius Magnus) but foolishly attempted to seize control of Octavian's victorious legions Octavian unilaterally expelled Lepidus from the Triumvirate, but allowed him to retain his Pontificate.

Despite having married Octavian's sister in 40 (Octavian married Antony's stepdaughter Scribonia in 43), Antony openly lived in Alexandria with Cleopatra VII of Egypt and sired her children. A master of propaganda, Octavian turned public opinion against his colleague when the Triumvirate's second term expired in 33 BC, Antony continued to use the title Triumvir (Octavian, opting to distance himself from Antony, did not use it). Octavian illegally gained Antony's will in July 32 BC and read it aloud it promised large legacies to Antony's children by Cleopatra and instructed that his body be shipped to Alexandria for burial. Rome was outraged, and the Senate declared war.

Octavian's forces decisively defeated Antony's and Cleopatra's at Actium in Greece in September 31 BC and chased them to Egypt in 30 BC. Both Antony and Cleopatra committed suicide in Alexandria, and Octavian personally took control of Egypt and Alexandria (Egyptian chronologies consider Octavian as Cleopatra's successor as Pharaoh). With the complete defeat of Antony and the marginalisation of Lepidus, Octavian was left sole master of the Roman world, and proceeded to establish the Principate as the first Roman "emperor".eo:Dua triumviraro it:Secondo triumvirato nl:Tweede Triumviraat pt:Segundo triunvirato


Second Triumvirate - History

Like the First Triumvirate, the Second Triumvirate was ultimately unstable and could not withstand internal jealousies and ambitions. Antony detested Octavian and spent most of his time in the East, while Lepidus favoured Antony but felt himself obscured by both his colleagues, despite having succeeded Caesar as Pontifex Maximus in 43 BC. Consequently, Lepidus cooperated in Octavian's campaign against Pompeius (son of Gnaeus Pompeius Magnus) but foolishly attempted to seize control of Octavian's victorious legions. Octavian unilaterally expelled Lepidus from the Triumvirate, but allowed him to retain his Pontificate.

Despite having married Octavia, Octavian's sister, in 40 BC (Octavian had married Antony's stepdaughter Clodia Pulchra three years earlier), Antony openly lived in Alexandria with Cleopatra VII of Egypt, even siring children with her. A master of propaganda, Octavian turned public opinion against his colleague. When the Triumvirate's second term expired in 33 BC, Antony continued to use the title Triumvir Octavian, opting to distance himself from Antony, refrained from using it. Octavian illegally obtained Antony's will in July 32 BC, and exposed it to the Roman public: it promised substantial legacies to Antony's children by Cleopatra, and instructed that his body should be shipped to Alexandria for burial. Rome was outraged, and the Senate declared war against Cleopatra, an important distinction because Octavian did not want the Roman people to consider it a civil war.

Octavian's forces decisively defeated those of Antony and Cleopatra at the Battle of Actium in Greece in September 31 BC, chasing them to Egyptin 30 BC. Both Antony and Cleopatra committed suicide in Alexandria, and Octavian personally took control of Egypt and Alexandria (Egyptian chronologies consider Octavian as Cleopatra's successor as Pharaoh). A conspiracy organised by Lepidus's son was crushed by Octavian's allyGaius Maecenas. With the complete defeat of Antony and the marginalisation of Lepidus, Octavian, having restyled himself "Augustus", was left sole master of the Roman world, and proceeded to establish the Principate as the first Roman "emperor". This came to be known as the official end to the triumvirate and began came to the start of the Roman Empire.


Podívejte se na video: Řím 35: Krize, Caesar, triumviráty. Videovýpisky z dějepisu (Listopad 2022).

Video, Sitemap-Video, Sitemap-Videos